Kaňovští z Dubňan a Habáni

Napsal o nás časopis Malovaný kraj 6/1998

V článku prezentované autorské označení (logo) nalezneme na každém džbánku, hrníčku nebo talíři dubňanské dílny s oficiálním názvem Keramika Kaňovský. Ta je dnes jednou z mála manufaktur (pouze o sedmi lidech pod vedením Alexandry a Jana Kaňovských), kde se důsledně dodržuje čistota formy i zdobení podle habánské keramiky a výtvarně s od nich neodkloňuje ani v moderně zjednošujícím pojetí.

V tomto seriálu se záměrně nezmiňuji o Tupesích, kde se tvorba poslední dobou poněkud odchýlila směrem ke komerčním potřebám a mnozí výteční točíři i malérečky se po tomto zásahu rozhodli pracovat samostatně. Proto dnes oceňujeme snahu Kaňovských o keramiku točenou na hrnčířském kruhu z volné ruky s ruční malbou lidové fajánse i volných kopií fajánsí habánských.
Zdobení výrobků prevzala dílna z habánských vzorů, ovšem vlastní výtvarnou grafickou variantu, dnes bychom řekli logo, vytvořila Alexandra Kaňovská.
Autorské signování je znakem kvality v umění i řemesle. Podle habánských označení výrobků lze dodnes určit místo jejich vzniku a tvůrce. Přesto, že v habánských komunitách se předpokládá dělba práce, každý mistr znal všechny fáze výroby. Označení bývala rytá, vyškrabovaná, malovaná kukačkou i štětcem. Vedle autorských signatur vyjadřovaly však některé znaky chemické a alchymické reálie platné od středověku dodneška. 
Habáni na Moravě vytvořili svébytnou a cennou kapitolu evropské výtvarné kultury. Nebyli jen hrnčířskými mistry, nejdůležitější byl obor džbánkářského fajánsového zboží, ale vyznali se rovněž v knihařství a výrobcích z kůže a mosazi, z nichž vytvářeli součásti knižních vazeb. Nebyli skláři, ale z litých kulatých sklíček vytvářeli v olově a cínu vitrážová okna. Znali intarzie z perleti a využívali různé předměty z kostí. Zabývali se soukenictvím, krejčířstvím a obuvnictvím. Ale také zemědělstvím a obchodem s vínem.
Pro naši čtenářskou obec snad není od věci připomenout si ve stručnosti něco z habánské minulosti. Habáni byli příslušníci náboženské sekty, která vznikla ve Švýcarsku v letech 1524-1525. Křest udíleli teprve dospělým osobám schopným vlastního rozhodnutí – proto jsou nazývání i novokřtěnci. Pro své, v té době odlišné radikální názory, museli záhy svoji domovinu opustit. Útočiště našli na nábožensky tolerantní Moravě. Žili v komunitách, kde byl všechen majetek ve společném vlastnictví. Osobní kázeň a nezměrná pracovitost z nich vytvořily vynikající řemeslníky. Tím přirozeně bohatli, a v důsledku toho byli zpětně cílem loupeživých přepadení. Pobělohorským císařským výnosem došlo v roce 1622 k jejich vypovězení z Moravy. Odcházeli společně, většinou na Slovensko, odkud se ještě v témže století mnozí jejich rekatolizovaní potomci stěhovali zpět.
Ustálenou barevností pro habánskou fajáns je čtveřice barev, tzv. „vysokého ohně“. Ovšem v druhé polovině 18. století začíná moravská fajáns hýřit větší barevností a malované motivy „muflové“ jsou postupně nahrazovány motivy domácími.
Podle Heřmana Landsfelda zhotovovali novokřtěnci majolikové nádoby z běložluté vápenité pórovité hlíny, která dobře udržovala vrstvu emailové polevy i malovaných barev. Této prvotřídní hlíny byl dostatek právě ve vinorodých krajích Moravy, což navíc umožňovalo množství dřeva v lesích – paliva do keramických pecí. Na plavení a zušlechťování zeminy jim řešetáři zhotovovali jemná síta, jejichž prostřednictvím se hlína zbavovala nezvětralého vápence, písku i vegetace. Před použitím byla ještě šlapána a ručně hnětena. Na závěr této krátké exkurze do světa habánů, je nutno dodat, že používali rychlotočivý kruh, což nám dokazuje nejstarší dochovaný džbán z roku 1593.
První keramická dílna v Dubňanech vznikla po přestěhování jedné z výroben Karla Němce z Ratíškovic v roce 1976. O šest let později se změnila v rodinnou dílnu manželů Jana (nar. 1953, původem z Dubňan) a Alexandry (1956, Luhačovice) Kaňovských. Alexandra v letech 1971 – 1976 absolvovala Uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti a její odborná, návrhářská a malířská schopnost je pro dílnu nezměrným vkladem. Cit pro tvar, materiál i zdobnost ji od společné práve s manželem točířem a technologem přívedl od malování k vytváření vzorů. Postupně si zhotovovala vzorník výroby v hrčířství, džbáncích, talířích, svícnech, květnících i starobylích čutorách a podle habánské fajánse též v hlubokých mísách, čutorách dětských hračkách. K vánočním a velikonočním svátkům vytváří tématické kompozice betlémů – rozměrných, menších i svatých rodin takřka miniaturních... Jejíma rukama vznikají repliky habánských talířů a před deseti lety např. Také kopie džbánu z olomouckého zámku s vyobrazením svatého Jana vytvořeného v 18. století. Takovéto bohatě malované uměleckořemeslné předměty jsou ovšem určeny pro náročné zákazníky.
Alexandra Kaňovská ale rovněž založila kroužek keramiky při Lidové škole umění v Dubňanech, jímž prošlo sedmi desítek dětí. A má i další aktivity. Už po třetí se hodlá zůčastnit betlemářské výstavy v Hodoníně, na Slovenském roku v Kyjově, stejně jako v Rožnově pod Radhoštěm, na výstavách umění ve francouzském Zistersdorfu předvedla malování slovácké keramiky...
Můžeme tedy uzavřít, že Dubňany, známe vinnými sklepy, těžbou uhlí a výrobou skla, získávají v současnosti dobré jméno i díky vynikající tvorbě výrobny manželů Kaňovských. To je reálná skutečnost. Z té hrnčířské minulosti si pro odlehčení připomeňme alespoň text lidového popěvku: 
Hrčíři umazaní čekají na neděli.
Když přijde nedele, hrnčíř se umyje, 
vezme černé šaty a hajdy za děvčaty!

 

6/1998, časopis Malovaný kraj: národopisný a vlastivědný časopis Slovácka